Místní knihovna Drslavice
Naposledy aktualizováno: 23.10.2018 12:48:04

Takoví byli

Ano, takoví byli kluci, chlapčiska, větší smykani, lebo jak se ím všelijak říkalo, pacholci do vojny aj po ní, ba aj ti ženáči a staří chlapi, div ne aj dědáci. Jací byli? No, skoro jeden jak druhý. Držali pohromadě dyž bylo třeba, pohádali a pobili sa dyž bylo aj nebylo třeba a bez řeči si pomohli, dyž bylo třeba. A že sa najčastěji spomínalo na hlúpoty, néni divu, lebo to byla ta jejich lepší stránka všedního života, protože skoro nigdy v ní nebýl úminek druhém ublížit, nanejvýš ho trochu pozlobit a aj sa trochu vybúřit, lebo neměli v žilách syrovátku, ale tú pravú slováckú krév. Tak sa to jeví aj v tych příběhoch, které sa na mú dušu staly. Tož to posuďte! Aj tak sa bavili, lebo nebylo rádia a televize, aby sa mohli zasmít doma.

 

O kuličky

 Starší ludé říkávali: „Jaro už istě bude, lebo kluci krajú o kuličky". A opravdu, jak slunko osušilo trochu zem, kluci pěkně udúplali plácek, udělali jeden aj dva důlky a mohlo sa hrát. Co a jak? No, do důlka nebo na pútě. Tož hraje sa do důlka. Dvá aj šest hážú při zemi kukličku tak, aby sa dokúlala až do důlka. Kom sa to podařilo, šúkál prstem ostatní kuličky, ale každú enom jednú aby ju dostál do důlka. Kolik jich našúkál, tolik vyhrál. Jak nedošúkl, šúkál ten, kerý mňél kuličku najblíž důlka. Negdy ostal nekerý hráč bez kuličky. To sa stalo Lojzkovi. Ten sa ze zlosti, jak ostatní odešli, do důlka vyčurál. Ti ostatní mu slúbili pomstu, ale nebylo z toho nic, lebo všeci byli stejní. Potem se hrálo na pútě. To každý hodíl kuličku tak, aby sa odkúlala co najblíž téj, kerú kúlál před ním. Kerý mňél svoju kuličku najblíž inéj mněřál roztahnutýma prstama, palcem a malíčkem tak, aby zachytíl obě, potem rychlo ty prsty stáhl, aby kuličky k sobě přiblížil. dyž sa mu to podařilo, byly jeho. A tak sa to dělalo dál. Najlepší to umňél Slávek, kerý mňél dlúhé prsty. Jednú také brál jednu kuličku po druhéj a jak natahoval ty prstiska na tú Jankovu, tak tento z lútosti aj ze zlosti mu skočíl na ruku a utékl. My sme sa divili, proč Slávek skáče po jednéj noze, dyž mu Janek šlápl na ruku!

Negdy sa hrálo ťuk – púť – dvě. To dyž sa podařilo, aby hoděná kulička při kúlání ťukla do nekeréj, tož obě brál ten, kerému sa to povédlo a ešče mohl hrát aj tú, kerá byla k jeho blíž než píď. Kuličky byli bohatstvím kluků a podle toho, kolik ich mňél v pytlíčku, podle toho platíl za šikovného. A včil? Kluci čumíja na televizu, kazíja si oči a zakuřujú. No, co bylo a je lepší?

 

Malí majstři

 Co sa v mládí naučíš, ve stáří jak bys našél. To je pravda, ale horší, dyž néni gdy sa učit a mosí sa hned udělat. Potom to nemosí dobře skončit. A to poznali Jožka z Jankem. Jožka nechca tak jak dycky, rozkmasíl na téj košuli velice šikovno rukáv, tak jak dyž had leze, cik cak. Pohledňa na to si řekl, že to spraví. Sedl si k mašině, co jí včíl říkajú šicí stroj, obrátil rukáv a zešíl to pěkně rovno a košulu hodíl do špiny. Nebylo nic, než jeho mamička prali. Zrovna krútili hlavú nad tú košulú, dyž Jožka šél hore dvorem. A tož ho pěkně zavolali a optali sa co je s tým rukávem. Než si spoměl, už ho liskali obúma rukama, potom vzali košulu a otřískali mu ju o hlavu, takže přes mydlové bublinky neviděl, nečúl, ale plúl ich aj nechca. Tož tak chudák dopadl, chťa mamičce ulehčit prácu ze zešíváním. Ešče horší dopadl jeho věrný kamarád Janek. Ten rozvalíl vrchní sametové gatě nad kolenem do velikého písmena L. Tož co s tým, aby nedostál? A tak dyž mamička šli dójit krávy, ustříhl ze špúlky kus černéj niti, navlékl ju do jehly, vlézl v kuchyni pod stúl a pořádně to zešíl, tak festovně, že to vzál aj ze spodníma gaťama. A večér si chodíl a posedával jak nic. Ale enom do téj doby než musél jít spat a musél si vyzut vrchní gatě. Ve spodních spával, lebo jakési pyžama ani nevidél. Ale gatě né a né vyzut, držaly dohromady. Vzál nožíce a pěkně to zespodku obstříhl. Enomže přitom vystřihl ve spodních gaťách velkú ďůru. No a bylo zle. Mamička mu vyliskali, až mňél hubu červenú jak zralé paradajské jabko a tatíček ho řemeněm tak zřezali, že mňél zadní líca jak dyby si sedl na rozpálenú plochu. Tak ošacovali jeho dobrú vůlu udělat si sám, jak dovédl a na co stačíl. A nestačíl.

 

Talijáni

 Pavlovi dědánci seděli jak indy před zahrádkú a dívali sa, jak sa to okolo hýbe. A hýbalo sa to, ale najvěcéj a najrychléj děcka. Bylo ich tam neúroku. Tu dŕcli baběnka do dědy a povidali: „Ná, čuješ ty jakési cizí klučiska, jak švandroníja, že ím není rozumět. Co sú to zač a odkáď sa to tu nabralo. Enom počúvaj“. Dědánek natáhli krk, otevřeli hubu a počúvali, ale rozumnět nerozumněli. Po chvíli pravili: „Co to švadroníja ti smykani, dyť ím néní rozumnět. Po našém to néni, německy také ne, lebo to bych neco přeca enom pochytíl, šak sem slúžil na vojně s Němcama a aj s Maďarama u jednéj kumpanije. Co je to enom za řeč? A jak rychlo melú hubama, šak to nestačím počúvat. To by tak mohlo byt talijánsky, lebo ti tak rychlo brebetíja“. Na to sa baběnka optali odkáď možú byt. Dědánek vypleštili oči, zakrútili hlavú a pravili: „dyť sú to kluci ze Suchého řádku, z Hubokéj cesty a od kříža. Ale gde enom k takovéj řeči přičuchli? Že by v téj škole? No melú hubama jak baby při drhnutí péří“. Ať dávali pozor jak chtěli, nepodchytili tú velice jednoduchú řeč, kterú si chlapci sami vymysleli. No šak posuďte dvúch dobrodějú: „Frapantopo, copo bupudepeš děpelapat napavepečepér?“ „Moposipím jípít húpúsapatopom napa kopopřipivypy“. „Jápá púpújdupu a tepebupú. Mopožupu?“ „Mopožepeš bupudupu rápád“. A tak to šlo dál. Dědánek zgúmali, co to enom može byt za řeč, až ím fajka vyhasla, ale nepřišli na to. Ani to neskúšali, protože už nemněli paměť, aby si to zapamatovali a zuby, aby to mohli vyřéct. Z baběnkú sa domlúvali ináč, po staru, ne takovú hatlanimú. Na druhý deň na ty „talijány“ zapomněli.

Gde je pes?        

 Kamarád mňél hlédat, lebo jéjich byli na rolí. Tož sme sa hráli a bavili, jak to šlo dotáď, dokáď nás nezačál zlobit súsedúj pes. Takový škut to býl, ale blafkál až hrúza a dojídál na nás až přes plot. To sme si nemohli nechat lúbit. Co s potvorú? Tak sme přelézli plot, milého psa chytili, jeden ho držál a druhý bil, až z něho chlpy létaly. Ten kňučál, ščekál, výl a nevím co ešče, krčíl sa, trhál sa enom utéct. A tož sme mu k tom pomohli. Brzo přijeli strýc Matěj a hned volali Broka, ale toho nebylo. Ptali aj nás, lesti nevíme, gde je. Ale my sme nevěděli, gde by! Dyž ho nenašli, zavolali nás, abychom ím ho pomohli hledat, ale zbytečně. Bylo ím ho aj lúto, a tož povidali: „Chlapci dám vám korunu, dyž ho najdete!“ Tož to sme přijali a hned sme utěkali hore Dílcama, lebo sme ho viděli kam si to mířil. Volali sme ho všelijak, aj pěkně, ale Broka nebylo. Až za chvílu sme ho uviděli. Začali sme ho volat a rukama na něho kývat, ale toho sa polekál a utékl daléj. Co včil. Tak sme si čapli za mandelek a čučali. Za chvilu sme ho viděli, jak sa tahne k dědině. Kamarád radosťú zavolál, že ho vidí, ale v tom zhltl tú korunu, kterú mňél v hubě, lebo na konopných gaťách kapsa nebyla. Co včil? Obá sme posmrkovali, já víc. Na druhý deň na mňa zdaleká křičál: „Jožkó, honem pocém, poď!“ Ukázal mě korunu. Byla taková pěkná a blyščavá. Chvílu sem na něho aj na ňu hleděl a optál sem sa ho: „A nebolelo to?“ Že né. Bylo

 

Rozedřenci      

 Z dlúhéj chvíle napadne ledaco, tým malým aj velikým. Začíná to pěkně a končí aj škaredě a zle, ale na to nigdo nemyslí, dyž sa s tým začíná. Tak jak ti malí smykani, hodní chlapci bratři Jožka s Frantú a jejích bratranec Janek, který přišél s dědáčkem na besedu. Šak sa napřed pěkně hráli, skládali z jáder dyně kvítka. Potem roztlúkali ořechy a křupkali jádra. Co ze škařúpkama? Strkali si ich na prsty, na nos a ťukali sa. Na kamnoch našli už suchý mněchýř z prasacka. A tož si s ním házali a aby to nebylo enom tak, nastrkali do něho fazule. To už bylo aj trochu škrabotu. Ale co ím nenapadlo. Zdělali z pece kočku a že by sa také hrála, ale jak? Dali jí na nohy ořechové škařúpky a že nech chodí. To sa jí nelúbilo, tož klučiska ju držali a mosela na lavce dupkat. Ale to nestačilo. Uvázali jí na ocas ten mněchýř s fazulama a hodili ju na zem. Chudera kočka sa mohla pominút, jak to za ňú škrabořilo, běhala po izbě aj brančala a klučiska sa řehonili. Otevřeli sa dveřa a vešli mamička s dědáčkem. Toho využila kočka a už byla v síni a na násypě. A hybaj po žebři na húru, gde sa chtěla skovat. Ale stalo sa neco, s čím nigdo nepočítál. Mněchýř sa zachytíl v žebři a milá kočka ostala viset důle hlavú. No tá řvala, jak dyby ju mordovali. Všeci vyběhli z izby, ostali na to hledět a co včíl? Chtěli kočku chytIt, ale tá škrábala jak čert. Najstarší Franta mosél přeřezat špagát od mněchýřa. Kočka hypem přes plot k súsedom, ale splašila psa, slépky aj holuby, takže bylo veselo. Mamička zalomili rukama a enom řekli: „Gde sa to v tých rozedřencoch pořád bere?“ dědáček pohýbali hlavú, ale neřekli nic, nebo si spomněli, jak byli oni malí, ale to pověděli až za pár dní, že byli také takový.


A jak ve škole?

Jak v maléj dědině před 65-60 roky. Do dvojtřídní školy chodilo tedy až 110 kluků a děvčic. V první třídě byli z 1. až 3. oddělení, ve druhéj třídě od 4. do 8. roku školy. Všecko to učili dvá učitelé.
Začínalo sa v první třídě. Střapatí kluci a učesané děvčice, všeci bosky, krom nohú a gatí čistí, ve slaměných taškách tabulka s kaménkem a hubků, početnica a slabikář pěkně vykreslené. Ti starší už mněli písanky a čítanky. Učilo sa na tři oddělení, dycky dvě oddělení mněli dělat neco potichu a  ti třetí sa učili nahlas. Pořád býl pořádek a všeci dělali to, co pán nadučitel řekli. A oni to umněli pěkně řéct a aj potáhat za uši lebo vyščičkat za vlasy, děvčice potáhat za lelík, v zimně vybúchat po zádoch. Dyž uznali, že byli školáci hodní, otevřeli stolek, vytáhli pár perníků, keré přinesli školáci po brodskéj púti, utřeli svůj křivák o gatě a rozkrájali perníky. To sa už zbíhaly sliny všeckým prvákom aj třeťákom. A potom začali rozdávat podle toho, jak býl gdo hodný, ale dostalo sa na všecky! A zaséj byli všeci hodní , lebo ve škole ešče neco ostalo. No, tedy ešče ludé měli oharky a kvasené, to bylo neco krom obyčajného. A ve škole ich mněli a dosť. Zedvakrát za rok přinesli pán nadučitel na velikém taléřku kvasených oharků a to už nestačili školáci hltat sliny. Jednú to pán nadučitel udělali ináč. Vzali oharek do ruky, šli od jednoho k druhému a každý si mohl ukúsnút téj dobroty. Brali to od tych najmenších. V poslední lavici seděl Franta Hrubošůj, ketý sa celý třásl, lesti na něho ostane. A dyž mu nastrčili oharek, neudržál sa a s chutí po něm zabrál zubama tak, že ukúsl za prst pána řídícího. Ten, jak byli hodný, pustili oharek a na Frantu zakřičali: „Ty hovado krom duše!“ A to už cosi bylo!

Pasáci

 Už od maly byly děcka brané do práce, na kterú stačily. Tak ti malí pásali húsata. To bylo dobré, stačilo vyhnat ich na to husí pastvisko a potem dávat pozor, aby nezašly do škody, lebo to by zle. A to sa stalo, že při odháňání ze škody dostalo nekeré húsa prutem po krku a bylo po něm. No, co bylo doma, dyž bylo donesené mrtvé, stačí jedno slovo – výprask. Ve žlébku Hubokéj cesty bylo trávy dost a vytěkala tam voda, a tak sa tam dobře pásalo, aj na hraní býl čas. Po žňách, jak sa z pola odvézlo obilé, hónily sa husy na strniska, husy byly bosky a děcka také, takže sa tam moc běhat nedalo. Dyž sa husy nažraly, až měli plné volata zesedly sa a pasáčci sa mohli rozhlédnút, gde je blízko mrkva, kvaka, lebo mak. A už sa tam tahli, aby trochu posvačili, než ich negdo uvidí! Ešče lepší to bylo, dyž sa pásaly krávy v Chrasťách a na podzim na lúkách. To sa kluci cítili pacholkama, lebo pásli krávy. Na lúkách mněli věcej místa na to, aby sa vydováďali. Poslední jabka, oběrky, pozhazovali klackama, lebo si pro  ně vylézli a s chuťú ich zedli, protože byly dobře zralé, poslední makůvky s pola vytřepali do huby a zkřúpali poslední mrkvy a kvaky. Že sa dělál oheň je isté a upečené erteple byly to najlepší, co mohli pasáci mnět. Aj na veliké sa negdy kluci zahráli. K tom patřilo kúření. To sa uřízla ze suchého listí cigárka a šlukovalo sa. Že s toho bylo mněko a mdlo néni třeba připomínat. Najhorší to bylo po kúření makovicí. To sa točila hlava a zvracalo sa. Doma byli tito kuřáci kurýrovaní vařajovú, lebo řemeňovú masťú a dyž byli doma enom baběnka, tož aj nejakýma vařenýma zelinama. O nekerých hříchoch sa doma nedověděli. Najhorší ale bylo, dyž tam negde byly děvčiska, husí frcule, keré všecko vyplkaly, to potom byl klučičí řev ve všeckých chalupách. Ale brzo otrnúlo, zapomnělo a vyváďalo sa dál!

Gdo mňél dostat

Už je to dávno. Na raní je kostel plný a okolo oltářa kluků, menších školáků jak maku. Zrovna je kázání a ticho. Ale to je nekerým klukom dlúho, aj Vinckovi ze Lhotky. Co by enom udělál. Vytáhl špendlík a propichl Jožkovi ucho. Ten velice počúval kázání, aby mohl doma řéct o čem bylo a dostál za to věčí kúsek. Ale to pichnutí ho dožralo, otočíl sa, Vinckovi jednu liščíl, že sa to rozlehlo po celém kostele. A to bylo avízo, že z toho neco bude. Lhoťané sa už začali potichu dávat dohromady, protože Jožka býl z druhéj dědiny, no a jeho kamarádi sa začali už iďa přes kostel žduchat, aby ho chránili. Mela začala hned vyjďa z kostela, jak dyž sa psi rvú, ale trvalo to než vyšli chlapi, keří odpásali řemeně a hlava nehlava to pořádali. Kluci pěkně dohromady předběhli po schodech a znova jeden húf proti druhém přes dědinu až ke kovárni gde sa rozdělili do svých dědin. Také Jožka šél s kamarádama dóm, aj dyž sa mu moc nechtělo. Ešče ani nebýl přeslečený z kostelových šatů (z kroja) a už mu tatínkúj řemeň mastíl hlavně tú spodnější část těla. Bečál a chťél povědět, jak to bylo, ale zbytečně. Nato došli mamička a začalo to nanovo: „Takovú haňbu nám udělál, všecky roby ma mňa hleděly a celý kostel si o tom iďa dóm vykládál. Šak býls do včilška hodný a včil toto!“ A dostal nepočítaných liskanců a gémanců zaséj do téj horní části těla, hlavně po hlavě. Chudák potem seděl na dvoře, lebo chodíl a přemýšlál, proč dostál, dyž on nic nezavinil a nemohl sa ospravedlnit. Mněli si zistit, jak to bylo a teprú bit.

Lipový květ

Dřív měly na dědině všecky děcka nejaké povinnosti. Ty z chudobnějších rodin si všelijak zháňaly nějakú tú korunku na písanku lebo aj „na přilepšení“. A tak chodili kluci na lipový květ, který doma sušili a potom nosili prodávat do Brodu. Lepší na tom byli ti, kteří „prodávali“ květ dědáčkom, kmocháčkom lebo tým, keří nemněli kluky. Samozřejmě, že každý chtěl natrhat co najvěcéj, a tak běhali a hledali, která lipa velice kvete. No a na takovú sa vrhli, otrhali co sa dalo a negdy aj co sa skoro nedalo. No, že sa při tom ledaco stalo a mezi klukama zemlelo, néni třeba připomínat. Také u Obory, před, aj za drátama kvetly lipy a aj ty patřily do rajónu klukú, kerým nic neušlo. Tak Jožka Filušin našél nad Nivama před drátama takovú mladú lipu právě rozkvetlú a voňavú na daleko. Tož přehodíl míšek na záda a hybaj na ňu. Býl rád, že nigde blízko nejsú kluci, keří by mu velice rádi „pomohli“ otrhávat květ. No, ale za chvílu sa mu to začalo v břuchu přelévat a mosél přemýšlat, jak to udělá. No co, jaké dlúhé cavyky, rozvázal šňúrku, stáhl trochu konopné gatě, přidržál sa jak opica a bylo to hotové. Aj utrhl pár lístků z lipy, aby to bylo, jak má být a začal pěkně trhat květ. No, ale včely ucítily to, co jím nebylo po spíš po čuchu než po chuti. Jožka přišél na to, že hlavní haluz pod ním je celá zamazaná a velice smrdí. Dokáď trhál, tož mu to nevadilo. Ale jak sa dostat dolú? Zhodil míšek s květem a lézl jak lenochod po dlúhéj haluzi z keréj chtěl skočit na zem. Ale to sa mu nepodařilo a ostál viset za gatě. Co včíl? Přichytíl sa jednú rukú, rozhúpaál a že skočí, ale to sa mu podařilo, až povolily gatě, keré ostaly na lipě roztrhané. Dostál ich, ale doma dostál ešče víc. Utržíl za květ tolik, kolik nechtěl.

OBRÁZEK : takovi_byli_2.jpg

Vozička

Na sáňkoch sa děcka, aj větší, vozili snád odjakživa. My sme jezdili v Hubokéj cestě, která byla z dědiny do kopca na Horní dílce. Dyž sa to dobře vyjezdilo, tož to enom fičalo jeďa dúle. To jeli aj ty najmenší sáňky. Horší, dyž sa sanica vydřela, lebo ju slunko olízalo. A to sa aj stalo, ale jezdit sa chtělo! Zrovna tedy vozíl hore Hubokú cestú konima v lajtě moč Vojtěch Kozičkůj. Ti starší kluci, co měli tak 12 až 14 roků, vyšpekulovali pěknú věc. Jak ten Vojtěch, už veliký pacholek snád aj z vojny přídený, vyjél nad Javorovu stodolu, šikovno otevřeli vzadu lajtu a nechali vytékat moč. Hned sa ale začali šikovno strácat jedni na dílca a jedni na Štvrťa. Nás malé sa nechali dívat, jak ten moč dělá širokú a špinavú cestu po vydranéj a roztajanéj vozičce. Protože sme to ešče neviděli, tahli sme sa za vozem. Navrchu dycky forman s konima zadychál. Aj teď chťél, ale koně šli, jak dyby nic. Formanovi to bylo divné, ohlédl sa, uviďél, co je a hned věďél co sa stalo. Nemeškal a vzál řemeňák a hybaj za tyma, co utékli. Ale gde tým byl konec! Chťél proto vyplatit tým, kteří zaběhli na Dílca, ale ani tam nepořídil. A co mu zbylo, než obrátit koně a jet dóm. Potom už nejél. Ale na druhý deň, to byla vozička, protože moč přes noc zamrzla. To sa jezdilo, enom to hrncovalo a my sme dělali kotrmelce, lebo sme moseli uhýbat tým větším, kteří mněli hlavní zásluhu na takovéj vozičce.

Na peci

V každéj chalupě byli v izbě kachlové kamna a pec, co sa v ní pékl chléb a negdy aj vdolky. A na ní bývalo útočišče děcek před výplatú, ale aj kúteček, gde bývalo dobře, hlavně dyž sa před tým pékl chléb, lebo tam bylo teplučko. A nigdo tam děckom nelézl, takže tam bylo jejich panství. Stará halena, vlňák lebo aj kožuch, byli jak stvořené na hnízdo, v kterém sa tak dobře spalo. Na kamnoch sa sušily dyňové jádra. Ty sa lúpaly a z jádra sa skládaly kvítka, chalúpky, zvířata a potem sa zedly. S ořechama to bylo ešče lepší, lebo byly věčí. Rozbíjaly sa obyčajně trdlem na dénku, takovéj deščici pod horké náčení. Aj kostky se sušených trnek, které sa jedly, sa tak rozbíjaly a po jádrách sa děcka enom olizovaly. A dyž bylo v kamnovéj trúbě něco lepšího, obyčajně báleše, tož to sa to velice lehko z pece rukú dostalo.

Na peci bývalo aj věcéj děcek, třebas aj súsedovy lebo kamarádi. Dokáď sa tam nežduchali, až to v kamnech hučalo, tož to bylo dobré, ale potom ruka spravedlnosti stáhla jednoho po druhém a každého jak sa patří pohladila, lebo ináč přichytla. No, dyž sa něco, jak dycky nechca, vyvédlo, tož honem na pec, až do kúta. A baběnka lebo dědáček udělali andělíčka strážníčka, než přešla búřka. Velicí na pec nelozili, , leda dyž byli velice prochladlí, lebo na ně něco lézlo. Pec byla královstvím děcek, které včilejším děckám nic nenahradí.

Nehaňby

 

Bylo nás kluků na Horním konci víc jak psů v celéj dědině, aj po třech, štyrech z jednéj chalupy. Všeci sme byli zdraví, a tak sme ani chvílku nepobyli na jednom místě. A dyž toš sa něco vyvédlo, třeba enom toto.

Před zahrádkú seděli na takovéj jednoduchéj lavce Pavlovi dědánci, oba už jak sa patří staří, nadělaní a tak sa vyhřívali na slunku. A my sme svávolili, no hráli sa a dělali hlúposty, jak takoví. Měli sme bílé široké gatě, konopné lebo plátěné a pod něma nic, navrchu vyšívaná košila a hotovo jak sa tedy chodilo. A na nohách aj trochu špinavéj, odranéj a poškrábanéj kože. Bylo horko a tu kteréhosi napadlo vyhrnút si gatě, spodkem gatic zapichnút za šňůrku v pási, lebo jednú ruků přidržat. To sa nám ulehčilo. Tak sme hépali, skákali a dělali tajtrlíky. No vyváděli sme až hrůza. Ty naše kůsky nebývali tak zlé, jak to, že sme byli jak bez gatí. Děvčiska na nás vykřikovali: „Júlis, bez gatí, všechny vajca vytratí“. A to nemohli znést baběnka Pavlova. Začali na nás křičat: „Vy ne

haňby jedny nehanebné, hned si ty gatě obujte, dyť ste jak ti černí pohané jak z téj Tramtárije. A ty malý, čí ty si, enom dybych to věděla, tož bych to hned řekla tvojí mamičce, aby ťa zrúbala jak financ koňu, lebo si tu leda na pohoršéní! A ten malý sa ani neohlédl a né aby ešče baběnce řekl, čí je. Dlúho sme ty pohany nedělali a gde nám býl na chvilku konec a ani nás nenapadlo, že sme dělali nejaké pohoršení, protože my sme to nedělali naschvál, ale že nám chvilku dobře. A to sa přeca može.

 

OBRÁZEK : takovi_byli.jpg

 
Proces zabral 0.0193 sekund času a 0.62MB paměti.